Výběr z rozhovoru s hlavním ekonomem společnosti ČEZ Pavlem Řežábkem.
Oblíbená věta personalistů je, kde se vidíte za pět let. Když ji převedeme na energetický sektor – kde vidíte energetický mix v Česku a v Evropě za pět, možná deset či patnáct let?
Obrovskou roli budou hrát dva faktory. První bude elektrifikace, kdy bude obecně veliká snaha přejít z ropy, uhlí a zemního plynu na elektřinu z čistých bezemisních zdrojů. To jsme si jako Evropa rozhodli už před drahnými lety a ty cíle dekarbonizace se stále zvyšují. Za své si to už vzaly mnohé státy i jinde po světě a vlastně 88 % všech světových emisí je už pokryto nějakým závazkem na jejich snížení. Už to opravdu není jen evropská hra. Kromě toho i velký byznys – automobilky, velcí ropaři i další firmy – už se na to připravují, takže to určitě poběží dál a dál. A to s sebou nese změnu energetického mixu. Technologický pokrok je to, co nám poskytuje bohatství, a technologický pokrok se nezastavil.
Dám dva příklady. Když se zakázaly staré žárovky, považoval jsem to za naprostý nesmysl a nakoupil jsem si zásobu. Mám je dodneška a jsou zbytečné, protože ty úsporné žárovky jsou dnes skutečně za pakatel. Druhý takový moment je to, jak zlevnila fotovoltaika. V těch nešťastných letech 2008 – 2010 byly v Česku ceny ze solárních elektráren na úrovni 400 eur za megawatthodinu a dodnes nás ty výkupní tarify tíží. Ale fotovoltaika zlevnila na úroveň třeba 50 – 55 eur za megawatthodinu. Je to tedy osmkrát levnější, než to bývalo, čili ten ten pokrok je úplně eminentní.
A myslíte, že to půjde ještě níž?
Myslím si, že už moc ne, protože tak, jak běží současná inflace, tak zdražují i ceny všech vstupů. Zároveň bych ale ještě pořád očekával leccos od technického pokroku, kdy se začne vedle viditelného světla využívat i tepelné záření, což k účinnosti přidá zhruba dalších 10 %. To by nemuselo znamenat žádné zásadní náklady v pořizování solárních panelů, ale znamenalo by to velmi výrazné zvýšení účinnosti a tím pádem zase zlevnění. Takže ta možnost tam nějaká je.
Jak výraznou roli obnovitelných zdrojů vidíte do budoucna v českém energetickém mixu?
V Česku je to nyní zhruba 15 %, ale v rámci Evropské unie je to podstatně víc, tam je to jako celek na úrovni zhruba 34 %. V roce 2020 třeba státy jako Německo měly víc než 45 % elektřiny z obnovitelných zdrojů. Takže na obnovitelné zdroje se dá provozovat polovina ekonomika země jako je Německo. Další aspekt je politická vůle. Německá vláda řekla, že chce mít v roce 2030 80 % elektřiny z obnovitelných zdrojů a dělá zcela konkrétní kroky pro to, aby toho dosáhla.
Evropská unie mířila na nějakých 40 % všech energií z obnovitelných zdrojů. Když začala invaze Ruska na Ukrajinu, Evropská komise přišla s návrhem, že protože jsou obnovitelné domácí, má smysl jich mít větší podíl, tak pojďme vyrábět 45 % veškeré energie z obnovitelných zdrojů. Jsou tři oblasti, kde se to dá realizovat: za prvé teplo, za druhé doprava a za třetí elektřina. Pro Česko jsou ty cíle v teple a v dopravě hodně vysoko visící ovoce, takže většina se bude muset realizovat v elektřině. To znamená nějakých 20 terawatthodin do roku 2030, což by odpovídalo 20 000 MW v solárních elektrárnách. A bylo by o hodně lepší, kdyby tam byl i vítr, protože ten vyrábí v zimě, zatímco fotovoltaika hlavně v létě.
Budou mít v energetickém mixu nadále svoji roli plynové elektrárny, i vzhledem k tomu, jak rychle dokáží do sítě naskočit a být takzvaně nahozeny?
Určitě budeme potřebovat nějaké flexibilní elektrárny. I když se u obnovitelných zdrojů už dnes dá velmi dobře předpovídat, jak budou vyrábět – vznikl úplně nový obor, energetická meteorologie, a s přesností zhruba na hodinu lze mít předpověď i přímo v megawattech hodinu po hodině, jak budou obnovitelné zdroje vyrábět a kdy. A dopředu tedy víte i to, kdy budete potřebovat nějaký jiný zdroj, který to vykryje. V tom potřebujete vysokou flexibilitu a pro to jsou ideální plynové a paroplynové zdroje, které startují skoro jako auto, prostě na tlačítko. V dlouhodobém horizontu by to už měly být vodíkové elektrárny. Vodík je něco, co se rozbíhá v zemích jako Španělsko, Nizozemsko, Německo – tam už vznikají průmyslové projekty o velikosti třeba 100 MW.
Zatím jsme úplně vynechali jádro, s nímž se v českých podmínkách stále počítá. Řeší se dostavba nových bloků v Dukovanech a výhledově i v Temelíně. Přesto mne poněkud popuzuje to, že se stále u odhadu cen mluví o nějakých 160 miliardách za blok, je to cena takzvaně za postavení přes noc, tudíž sama o sobě nereálná. Asi ale dnes nemůžete říct, jakou reálnou cenu očekáváte?
To je trošku komplikovanější, protože na konci listopadu ti tři poptaní dodavatelé teprve předložili své cenové nabídky. A nabídka na něco takhle obrovského vyžaduje, abychom opravdu pečlivě porovnávali hrušky s hruškami a ne hrušky s pomerančem, protože každý ten dodavatel může nabídnout nějaké různé věci. Na to vyhodnocení je zhruba rok, tedy do konce roku 2023 bude úplně jasno, kolik by to mělo stát. To se týká toho velkého reaktoru v Dukovanech.
Pak by ale měly následovat další a vedle toho ČEZ velmi intenzivně uvažuje i o malých modulárních reaktorech. Pan generální ředitel Beneš uváděl termín rok 2032, což je bezpochyby ambiciózní. Ale zvládnout to lze. A proč o tom všem vlastně uvažovat? S ohledem na vyšší elektrifikaci spotřeba České republiky vzroste postupně do roku 2050 ze stávajících zhruba 65 terawatthodin zhruba na dvojnásobek. Spotřeba zemního plynu, ropy a uhlí půjde velmi dolů, ale spotřeba elektřiny poroste. A i když budeme intenzivně stavět obnovitelné zdroje, tak jí budeme potřebovat prostě víc a i ze strategického hlediska dává smysl sedět na trojnožce. Trojnožka bude vždycky stabilní a je to fotovoltaika, vítr a jádro.
Rozhovor je výběrem z ekonomického podcastu MakroMixér. Podcast je k dispozici ve všech běžných podcastových aplikacích: Spotify, Apple Podcasts, SoundCloud a Google Podcast.
