Politický chaos. Jak jinak nazvat situaci ve Francii, kde se od roku 2024 vystřídali už čtyři premiéři a ten prozatím poslední, Sebastien Lecornu, byl prezidentem Macronem o víkendu jmenován již podruhé, aby se pokusil protlačit parlamentem návrh rozpočtu pro rok 2026.
Ten by měl operovat s deficitem 4,7 % HDP, což by bylo mírné zlepšení oproti letos plánovanému schodku 5,5 % HDP. Má to ale jeden háček. Premiér Lecornu nemá v rámci roztříštěného Národního shromáždění dostatek hlasů pro jeho schválení. To je ostatně hlavní problém Francie – extrémní politická polarizace, kdy mezi extrémní levicí a pravicí fakticky vymizel politický střet, který by zajistil průchod kompromisním návrhům.
Ve hře je tak scénář opětovného neschválení rozpočtu a režim rozpočtového provizoria na začátku příštího roku. To by znamenalo veřejné výdaje na úrovni letošního roku, s výjimkou penzí, které by se automaticky valorizovaly. Průměrný důchod je přitom ve Francii už nyní o 3 % vyšší než průměrná mzda (!), což je evropský unikát.
Právě vysoké veřejné výdaje a přebujelý sociální stát, který se stává stále nákladnější na údržbu, je hlavním důvodem masivních rozpočtových deficitů. A některé instituce již otevřeně zpochybňují, zda je v možnostech francouzských vlád tyto schodky zásadně snížit. Například Mezinárodní měnový fond počítá, že do konce této dekády zůstanou francouzské rozpočtové deficity mezi 5-6 % HDP, zdaleka nejvíce ze všech států EU.
Aby bylo jasno, Francie není druhým Řeckem – nečelí deficitu na běžném účtu platební bilance a její úrokové náklady v poměru k daňovým příjmům (jedna z nejlepších metrik fiskální udržitelnosti) jsou stále relativně pod kontrolou. Varovné ale je, jak rychle se rozpočtová kondice zhoršuje na pozadí neutěšené politické situace. To koneckonců odráží i vývoj na dluhopisovém trhu – spread vůči německému Bundu atakuje nejvyšší úrovně od dluhové krize eurozóny.
Hodila by Francii v případě akutní potřeby záchranné lano ECB? Minimálně trhy s touto variantou implicitně kalkulují, což je jeden z důvodů, proč nejsou výprodeje francouzského dluhu razantnější. Ostatně ECB vede Ch. Lagarde, bývalá francouzská ministryně financí a sama centrální banka má v záloze nástroj TPI na stabilizaci dluhopisových trhů. Ten však může využít pouze v případě ne-fundamentálního zdroje rozkolísanosti, což Francie vzorově nesplňuje. Je tím tak případná pomoc zcela vyloučena? To zřejmě nikoli, ostatně historicky dokázala být ECB extrémně kreativní v poskytování pomoci, a to i za hranou vlastních pravidel.
Autorem textu je Dominik Rusinko, hlavní ekonom ČSOB Private Banking
