Už více než rok není Velká Británie součástí Evropské unie a už více než měsíc se neřídí pravidly jednotného trhu. A i když se Londýn s Bruselem díky vánoční dohodě nakonec rozešly ve shodě, k dokonalosti má současná situace hodně daleko. Nárůst byrokracie je enormní a do značné míry ohrožuje konkurenceschopnost britských vývozců.
Nedávno si na realitu postěžovala tamní Asociace nákladních silničních dopravců (RHA). Podle jejích údajů klesl objem vývozu britských produktů na území Evropské unie za uplynulý kalendářní měsíc o celých 68 procent.
„Je hluboce frustrující a otravné, že se (britští) ministři rozhodli nedat na doporučení expertů a lidí z průmyslu,“ zaznamenala agentura Reuters slova šéfa RHA Richarda Burnetta pro britský týdeník The Observer. Co za těmito čísly stojí, je jasné – řada firem se dosud nedokázala sžít s nově zavedenými celními kontrolami na hranicích, které jsou mnohdy procedurálně velmi komplikované a časově náročné. Vše ztěžuje koronavirová pandemie a na ni navázaná zdravotní potvrzení.
Ze dvou formulářů 71 lejster
Britská vláda se ovšem proti těmto výhradám rázně vymezila. Uvedená čísla, tak jak je prezentovala RHA, mají prý k realitě velmi daleko, situace je podle ní o poznání klidnější.
„Dopravci a obchodníci se na tyto změny připravili, a díky jejich tvrdé práci jsou zdržení na hranicích minimální a tranzit zboží se aktuálně, navzdory pandemii Covid-19, blíží normálu,“ napsala vláda ve svém prohlášení.
V praxi to tak ale úplně nevypadá. Ukázat to lze na příkladu převozu ryb ulovených v britských vodách a jejich následném transportu k lidem na druhé straně Lamanšského průlivu. Jakou situaci každodenně exportéři zažívají, popsal pro BBC Charlie Samways, obchodník s rybím masem z Dorsetu.
Jeho firma, jež skupuje úlovky od 150 místních rybářů, svým zákazníkům slibuje, že dovážené rybí maso a mořské plody budou za každých okolností čerstvé a budou servírovány nejpozději 24 hodin po vylovení z vody. To se však nyní vhledem k výše zmíněným hraničním procedurám stalo v podstatě nesplnitelné.
Zatímco ještě v prosinci si každý Samwaysův náklaďák vyslaný na kontinent vystačil s jedním dodávkovým listem skládajícím se z maximálně dvou formulářů, nyní musí takovýchto papírů vyplnit celkem 71.
I proto veškeré papírování již nevyřizuje osobně, ale zaúkoloval jím hned dva své pracovníky. Pokud by za tímto účelem angažoval nového člověka, narostly by mu mzdové náklady o 30 až 40 tisíc liber ročně (880 tisíc až 1,17 milionu korun).
Od osmi ráno do pozdního večera
Úřednická šichta začíná každý den v osm ráno; první položka na seznamu je vyplnění osvědčení o úlovku – certifikátu, který dokládá, že ryby byly chyceny legálně. Jen tenhle samotný dokument má 27 stránek. Každá zásilka musí mít pochopitelně i platné osvědčení o zdravotní nezávadnosti, které dokládá, že maso a mořské ploty splňují standardy Evropské unie. Za účelem jeho získání musejí dotčení pracovníci zaslat pověřenému veterináři přes internet informace s podrobným popisem úlovku: o jaký konkrétní druh ryb jde, kolik váží a tak podobně. Veterinář pak v průběhu odpoledne zboží osobně prohlédne. To už však hodiny ukazují zhruba jednu odpoledne.
Další podstatnou část dne ‚spolkne‘ komunikace s celním agentem – člověkem, kterého pan Samways až doposud nikdy nepotřeboval. Ten má mimo jiné za úkol vyřídit dvoustránkové prohlášení o celní hodnotě zboží a upozornit úřady té unijní země, do níž dodávka směruje (v tomto případě je to Francie), že se k jejím hranicím blíží zboží živočišného charakteru. Avízo musí odejít minimálně jeden pracovní den dopředu. Každá takto ‚vyřízená‘ dodávka vyjde Samwayse na 200 liber, a protože jich během do roku vyšle do zemí sedmadvacítky na 255, navýší se firemní výdaje rázem o dalších 51 tisíc liber.
Zhruba ve dvě hodiny dorazí na místo zmíněný pověřený veterinář, a pakliže to uzná za vhodné, opatří rybí zásilku osvědčením o zdravotní nezávadnosti. Certifikát má 20 stran a veškerá práce s ním spojená si vyžádá zhruba pět hodit času. Netřeba dodávat, že každá dodávka musí mít takové lejstro své vlastní.
Všechny výše uvedené dokumenty musí pak celní agent nahrát na web britské vlády, aby mu mohl být vygenerován specifický čárový kód potřebný k překročení státních hranic. Teprve pak může řidič dotčené firmy nasednout do své dodávky a vydat se na jihovýchod Anglie. Tedy za předpokladu, že s sebou veze i ‚kentské vstupní povolení‘, což je dokument, který potvrzuje, že si skutečně opatřil všechna lejstra nezbytná k tomu, aby jej celníci na druhé straně Lamanšského průlivu pustili dále.
Povolení je platné 24 hodin a pro každé překročení hranic je potřeba nové. Samozřejmostí musí být i negativní test na koronavirus, ne starší než tři dny.
Ryby kdysi čerstvé
Než se dodávka v Doveru nalodí na trajekt, musí její řidič předložit nezbytný čárový kód. Pokud by jej neměl, mohl by na místě dostat pokutu a jeho cesta na kontinent by se celkem jistě o několik hodin protáhla.
Kolem desáté hodiny večerní se dodávka vylodí ve francouzském Dunkirku, kde celý proces končí. Pochopitelně až tehdy, co zboží a všechny dokumenty pečlivě prověří zdejší celníci. To může v závislosti na okolnostech a aktuálním provozu trvat několik minut, ale i hodin.
Každopádně, i kdyby šlo vše hladce jak po másle, znamená to, že kvůli nově zavedeným administrativním povinnostem se doba mezi chycením ulovených ryb do sítí britských rybářů a jejich servírováním na talíře francouzských strávníků protáhne ve srovnání s obdobím, kdy se Londýn řídil pravidly jednotného evropského trhu, o celých 24 hodin. A slib Samwaysovy firmy o zaručené čerstvosti tak s dokonaným brexitem vzal za své.
