V letech 2018 až 2024 došlo k výraznému nárůstu zaměstnanosti osob se zdravotním postižením ve věku 20–64 let. Zatímco v roce 2018 pracovalo 41 % těchto osob, v roce 2024 se tento podíl zvýšil na 50 %. Přesto je zaměstnanost v této skupině stále výrazně nižší než u osob bez zdravotního postižení, kde v roce 2024 pracovalo 85 % populace stejného věku.
Za osoby se zdravotním postižením jsou přitom považováni jak lidé s oficiálně uznanou invaliditou, příspěvkem na péči či průkazem ZTP, tak ti, kteří se cítí dlouhodobě omezováni zdravotními problémy při běžných činnostech. Pracujícími jsou pak osoby, které v referenčním týdnu odpracovaly alespoň jednu hodinu za odměnu, ať už jako zaměstnanci, podnikatelé, na dohodu, nebo jako pomáhající rodinní příslušníci.
Zaměstnanost se liší podle toho, kdy zdravotní postižení vzniklo. Mezi osobami ve věku 20–64 let, u nichž se zdravotní omezení projevilo do 9 let věku, pracovalo 39 %. Naproti tomu u těch, u kterých se potíže objevily mezi 40 a 49 lety, dosahovala zaměstnanost 55 %. Polovina pracujících se zdravotním postižením v tomto věku zároveň pobírala invalidní důchod, nejčastěji prvního nebo druhého stupně.
Příjemci invalidního důchodu třetího stupně tvořili pouze 6 % pracujících. Struktura zaměstnání ukazuje, že 88 % pracujících osob se zdravotním postižením byli zaměstnanci, 11 % samostatně výdělečně činní (OSVČ) a 1 % OSVČ se zaměstnanci. Dvě třetiny těchto osob pracovaly na plný úvazek, zatímco třetina na zkrácený úvazek nebo v jiných formách, například na dohodu.
Hlavním důvodem částečného úvazku byly zdravotní potíže (85 %), dále rodinné či osobní důvody (6 %) nebo nedostupnost plného úvazku (5 %). Muži se zdravotním postižením měli plný úvazek častěji (74 %) než ženy (60 %).
Až 43 % pracujících se zdravotním postižením muselo kvůli svému zdravotnímu stavu někdy změnit zaměstnavatele či pozici, přičemž ženy (48 %) to uváděly častěji než muži (38 %). Třetina těchto osob měla potíže s hledáním zaměstnání, přičemž 12 % uvedlo velké obtíže. Naopak 36 % žádné problémy nezaznamenalo, a 19 % nemělo zdravotní omezení v době hledání poslední práce. Diskriminaci na trhu práce či v zaměstnání v souvislosti se svým postižením zažilo 16 % osob, častěji ženy (18 %) než muži (15 %).
Polovina pracujících se zdravotním postižením měla potíže zvládat změny nebo stres v práci, přičemž 7 % uvedlo značné obtíže.
Na chráněném trhu práce, kde zaměstnavatelé zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením a jsou uznáni Úřadem práce, pracovalo 10 % osob se zdravotním postižením ve věku 20–64 let. Zbylých 90 % působilo na volném trhu.
Na volném trhu mělo 35 % těchto osob upravený pracovní režim, například jiné rozvržení pracovní doby či práci z domova, a dalších 10 % by takové úpravy uvítalo. Úpravy pracovního prostředí, například bezbariérové přístupy, mělo 8 % zaměstnanců, zatímco 9 % by je potřebovalo, ale nemělo.
Nezaměstnanost mezi osobami se zdravotním postižením ve věku 20–64 let dosahovala 4,4 %, což je více než dvojnásobek ve srovnání s populací bez postižení (2 %). Dalších 45 % osob se zdravotním postižením bylo ekonomicky neaktivních a kvůli svému zdraví práci ani nehledalo.
Z této skupiny nepracujících měla téměř polovina invalidní důchod třetího stupně, čtvrtina invalidní důchod prvního nebo druhého stupně a 13 % pobíralo starobní důchod. Zbylých 14 % žádný důchod nemělo.
Zaměstnanost osob se zdravotním postižením v Česku roste, avšak přetrvávají překážky, jako jsou zdravotní omezení, diskriminace či nedostatek úprav pracovního prostředí. Zvýšení podpory v podobě flexibilních pracovních režimů a lepší dostupnosti pracovních míst by mohlo dále posílit integraci této skupiny na trhu práce.
Text vychází z článku publikovaného v aktuálním vydání časopisu ČSÚ Statistika & My
