Čeho je málo a je po tom poptávka, roste na ceně. To je zlaté pravidlo investic. A všimli jste si, jak málo je řemeslníků? Fachmany nejde sehnat na lusknutí prstu, čeká se i tři čtvrtě roku a jsou to nejdražší na každé stavbě či rekonstrukci. Už před lety, kdy jsem působil v Londýně, polský instalatér bral větší peníze než bankéř za přepážkou. Instalatér se výdělkem blížil běžnému právníkovi. Tak to je už pomalu i u nás.
Z analýzy portálu Nejřemeslníci.cz například vyplývá, že za pouhý rok vzrostla v meziročním srovnání poptávka po truhlářích o osmnáct procent, po zednicích o čtyři procenta, přičemž po nich byl hlad už léta před tím.
Autor textu Vladimír Brůna je stratég a investor.
Text je převzatý se souhlasem redakce ze serveru HlídacíPes.org.
Za čtyři roky v letech 2016-2020 narostla poptávka po rekonstrukcích domů o 57 procent, po zednických pracích o 39 procent, po instalatérech o 22 procent.
Znám krizového manažera, jenž řídil velké firmy; žije v luxusním domě na Praze-západ a nedávno si udělal rekvalifikaci na kamnáře. Místo nové limuzíny si koupil malý bagr a náklaďák, zatím jen tak pro výpomoc sousedům. A říká: velké funkce, velké výdělky jsou fajn, ale stačí opravdová krize a velké pozice půjdou do kytek.
„Vzešel jsem z prostých poměrů. A nezapomněl jsem na ně. Když se pak svět zhoupne, nebudu skákat ze střechy byznys centra. Sednu do bagru,“ dodává s úsměvem a pochvaluje si, že už neřeší jen toky peněz a zisky firem, ale vyčistí si hlavu prací rukama.
Další můj známý je vysoký manažer v telekomunikační společnosti. Čtyřicet let, nenápadný, spíše drobný muž, jenž má velký dům a k tomu dobře koupený investiční pozemek na kraji Prahy. K tomu pořídil ruinu v Krkonoších a sám ji postupně opravil. Co nezná, nastuduje si, poradí se, přibere zkušeného řemeslníka.
Nyní již překrásný horský apartmánový dům dobře prodal a nedávno koupil vyhořelý rodinný dům z 20. let minulého století v Černošicích. A už po večerech vyklízí a buduje. Skončí videokonferenci, oblékne montérky a jde na to.
Kdo má ušetřeny desetitisíce a nebojí se fyzické práce, neudělá chybu, když si za to nekoupí akcie Tesly nebo zlatou minci, ale investuje do své řemeslné rekvalifikace, protože řemeslo má opravdu zlaté dno.
Můj strýc vedl do své smrti před dvěma lety stavební učiliště v Semilech a viděl to jasně: Na řemesla se nikdo nehlásí. Všichni by rádi byli manažeři. Před dvaceti lety byl v ročníku jeden lempl a ostatní dobří. Teď jsou lemplové všichni a jeden dobrý.
Mladí by se neměli bát řemesel i proto, že se mění technologie stavění. Už to není vždy špinavá stavba. A je to rozhodně perspektivnější než být bankéř za přepážkou nebo finanční poradce.
Neříkám, že teď hned svléknu sako a pojedu do učení za šikovným klempířem, který nám dělal střechu na skladu v Ústí nad Orlicí a příznačně se jmenuje Makal. Ovšem něco okouknout není na škodu a podívat se na vlastní ruce jako na možnou investiční komoditu také není od věci.
Zrovna právě v klempířství se rodí úspěšné rodinné živnosti či firmy, kde otec pak nemá problém předat podnik synovi. Pravda, znám i takovou rodinu pojišťováků. Otec vybudoval silný zákaznický kmen a jeho syn to už pod vlajkou velké pojišťovny úspěšně dvacet let rozvíjí, protože se opravdu stará o své klienty.
Ale když k němu přijdete domů, zjistíte, že víc než pojišťovák je to stavitel, zahrádkář a vesnický hospodář. Prostě: kdo dělá rukama, ten nezchudne.
