Pokud všechno půjde tak, jak má, do starobního důchodu osobně půjdu za nějakých třicet let. Zdá se to jako hodně vzdálená budoucnost, jenže není. Už vím, že od státu budu dostávat almužnu a kdo ví, zda vůbec něco. Na solidární systém spoléhat nejde, protože se mu podemílají pilíře.
Platíme si sice sociální pojištění, ale je dobré vědět a připomínat si, že si tím neplatíme sobě, ale financujeme současné důchody. A do toho populace stárne, dožíváme se vyššího věku a život se stává stále dražší s tím, jak nám rostou nároky na standard. Naopak ubývá lidí, kteří jsou produktivní a vydělávají na daně včetně důchodů. Nárok na starobní důchod se nutně bude posouvat do pozdějšího věku.
Valorizace důchodů je mechanismus daný zákonem. Čím více rostou ceny a mzdy v České republice, tím je vyšší valorizace. U současných důchodců ale ani čtyři poslední valorizace důchodů nepokryjí nyní dramaticky rostoucí ceny energií a potravin.
Průměrný důchod činí více než 15 tisíc korun, jen elektřina ale od začátku Putinovy války zdražila o stovky procent.
Nyní připadá v Česku na čtyři obyvatele v produktivním věku jeden člověk v důchodu. V roce 2045 to ale budou méně než dva lidi v produktivním věku na jednoho seniora.
A opět zdůrazním: srážka ze mzdy ve formě sociálního pojištění není rezervou, pokrývá současnost, nikoliv budoucnost.
Český důchodový systém tvoří dva pilíře. První je základní povinný pilíř, který je dávkově definovaný a průběžně financovaný. Už teď má však státní rozpočet obrovské schodky a musí je financovat vydáváním dluhopisů. Samotný důchodový systém skončil v letošním prvním pololetí v deficitu téměř devět miliard korun.
Jak se teď zvyšují úroky, bude splácení čím dál dražší. Zdražují úvěry, tedy i úvěry ze státních dluhů. Přibrzdí ekonomika. Kvůli tomu se vybere méně na daních a sníží se příjmy do státního rozpočtu.
Pak je zde druhý doplňkový pilíř penzijního připojištění. Je dobrovolný a příspěvkově definovaný, kapitálově financovaný se státním příspěvkem.
Penzijní fond je nástroj, do kterého během zaměstnání spoříte, aby vám v důchodovém věku naspořenou částku i s výnosy vracel formou privátní penze nezávislé na státu. V něm si na důchod spoří téměř 4,5 milionu lidí, z toho přes tři miliony ve starých transformovaných fondech.
Penzijní fondy spravují soukromé instituce, získávají státní podporu a daňové úlevy, a může do nich přispívat zaměstnavatel. Tyto penzijní fondy ale neporazí ani inflaci. Protože ze zákona musí investovat do státních dluhopisů a ty jsou úročeny méně, než je inflace.
Budoucí generace nebudou schopny živit tolik důchodců. Lidé by se o sebe měli především starat v rámci rodiny. Není od věci zabrousit do archivů z 16. století, jak tehdy fungoval peněžní systém, a jak rodiče zajišťovali své potomky například formou zástav na usedlosti. A naopak podmiňovali předání hospodářství tím, že mladí se postarají o vejminek pro staré a výplatu penze.
Ano, tehdejší sňatky nebyly z lásky a v podstatě nemyslitelný byl rozvod, nenosila se ani korektnost, inkluze či genderová rovnost. Šlo čistě o přežití a to sebou z dnešního pohledu neslo v mnoha aspektech surovost.
Společnost se sice v mnohém proměnila, ale jedno platí stále: fungující rodiny spíše přečkají i horší časy a lépe se adaptují na nezvratné zásadní změny ve společnosti, k nimž v následujících třiceti let bezpochyby dojde.
I proto by si měl každý člověk na svůj reálný důchod začít spořit poměrně brzy. I po malých částkách. A ty, když se udělá „kupička“, investovat.
Pozor však na investice, které jsou založené na státních dluhopisech. Tam můžete jednoduše přijít o úspory. Stejně tak jako u společností slibujících zázračné výnosy, ale fungujících na principu letadla, kdy noví klienti svými vklady platí výnosy těch starších, tak dlouho, až to spadne.
Je příznačné, že na podobném systému „letadlo“ stojí i současný důchodový systém. Jen s tím, rozdílem, že stát ho vždycky zatím dokázal vybalancovat. Paliva však ubývá a přetížení se zvyšuje.
Autorem textu je Vladimír Brůna, český investor. Komentář původně vyšel na serveru HlídacíPes.org
