Česká nároková ekonomika. Když každý natahuje ruku…

lightbulb-g50ad2ebbb_1280

Stále častěji se projevuje jeden pozoruhodný fenoménem – mileniálové se slušným příjmem čerpají příspěvek na bydlení, díky kterému si mohou dovolit bydlet v těch nejlukrativnějších částech Prahy. Vláda jim to umožnila štědře nastavenými limity a někteří mladí se řídí jednoduchým heslem: hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Jen pro představu, i průměrně vydělávající zaměstnanec v Praze s hrubou mzdou 52 000 Kč dosáhne na příspěvek na bydlení téměř pět tisíc korun.

Během covidu došlo k mentálnímu posunu, kdy se stále větší část společnosti dožaduje kompenzací za jakýkoli šok snižující jejich životní úroveň. A polici na tuto hru nejen přistoupili, ale sami ji aktivně rozehráli.

Pondělní protesty zemědělců zase připomněly, jak mohutně jsou na dotacích závislí agrárníci. Ti inkasují zdaleka největší část dotací z evropských peněz – téměř 40 % z celkového rozpočtu EU, přestože se zemědělství podílí na zaměstnanosti asi ze 4 % a na HDP dokonce jen z 1,5 %. Není tomu tak dávno, co svou nárokovost v Česku úspěšně prolobbovali vinaři skrze nulovou spotřební daň na tiché víno, navzdory ušlému daňovému inkasu (cca 5 mld. Kč) nebo zdravotním hlediskům.

A konečně včera vyšel v Hospodářských novinách článek, ve kterém žádá po státu pomocnou ruku tentokrát stavebnictví. Jejich představitelé přišli s ideou státem dotovaných hypoték a jsou přesvědčeni, že „kdyby se stát postaral o to, aby dotoval komerční sazbu na dvě procenta […], tak by se to vyplatilo.“ Chtělo by se říct – není to málo, Antone Pavloviči? Proč zůstat jen u dotací úrokových sazeb, když můžeme zadotovat i samotné splátky jistiny?

Žádný nárok na levnější hypotéku, víno nebo bydlení samozřejmě neexistuje. Během covidu ale došlo k mentálnímu posunu, kdy se stále větší část společnosti dožaduje kompenzací za jakýkoli šok snižující jejich životní úroveň. A polici na tuto hru nejen přistoupili, ale sami ji aktivně rozehráli. Zdejší politika totiž nemá jasně definovanou dlouhodobou vizi, ale stojí primárně na finanční obsluze nejrůznějších voličských skupin.

Jde vlastně o představu života v chráněné dílně – stát bude garantovat stabilní životní úroveň a v ideálním případě dokonce zajistí její růst. To si ale jednoduše nemůžeme dovolit, jak ukázal bezprecedentní nárůst zadlužení během Covidu. A hlavně – toto není úloha státu. Ten má nastavovat férová a efektivní pravidla hry a pomáhat těm nejslabším v naší společnosti. A k těm rozhodně nepatří stavebnictví, vinaři ani solidně vydělávající lidé, kteří touží po bydlení s výhledem na Pražský hrad.


Autorem textu je Dominik Rusinko, analytik ČSOB

Sdílet článek

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Mohlo by Vás zajímat