Turecká lira zakončila rok 2021 s přehledem jako měna s nejhorším celoročním výsledkem, když vůči americkému dolaru odepsala více než 40 %. „Na rozdíl od měnové krize v roce 2018, kterou měly bezprostředně na svědomí významné vnější nerovnováhy, je tentokrát na vině extrémně uvolněná měnová politika. Turecká centrální banka totiž pokračuje ve snižování úrokových sazeb nehledě na svižně akcelerující inflaci,“ vysvětluje analytik ČSOB Dominik Rusinko.
Inflace v Turecku dosáhla v prosinci minulého roku meziročně již 36 % (nejvíce od roku 2002), což při 14% úrokových sazbách (v posledních třech měsících došlo k jejich snížení dohromady o 500 bps) implikuje významně záporné reálné sazby. Turecká centrální banka však příliš nekoná – vlivem silného tlaku prezidenta Erdogana. „Ten má značně neortodoxní pohled na fungování ekonomiky a dlouhodobě pléduje za nižší úrokové sazby (téměř) za každou cenu,“ podotýká Rusinko.
Prudké oslabení liry se podle něj v nejbližších měsících propíše do ještě vyšší inflace, která v kombinaci s 50% zvýšením minimální mzdy (v Turecku pobírá více než 40 % zaměstnanců) bude zřejmě atakovat hranici 50 %. Neméně závažným problémem pak zůstává rostoucí snaha tureckých rezidentů utíkat k dolaru, což dále ohrožuje finanční stabilitu a v nejhorším scénáři může vést až ke ztrátě důvěry v bankovní systém.
„Za dané situace by bylo logickým krokem agresivní zpřísnění měnové politiky. To by však vedlo k prudkému zpomalení růstu a pravděpodobně i recesi jako v roce 2018, což si prezident Erdogan nemůže 18 měsíců před volbami dovolit,“ říká Rusinko.
Proto se turecká vláda uchýlila k několika značně neortodoxním krokům, například novému systému úročení vkladů, v rámci něhož budou střadatelé kompenzování za oslabení domácí měny, které přesáhne sazbu na lirových depozitech. Tento regulatorní krok pomohl – v kombinaci s pokračujícími devizovými intervencemi – krátkodobě stabilizovat kurz liry a zřejmě i koupil vládě čas, třebaže za cenu nemalých rozpočtových nákladů.
„Podobná neortodoxní opatření však neřeší příčinu tureckých problému. Dlouhodobě udržitelná hospodářská politika musí prolomit začarovaný kruh oslabující liry a rostoucích cen, což bez rozumné (a nezávislé) měnové politiky půjde jen těžko. Čím déle pak bude současný makro experiment v Turecku trvat, tím větší je šance, že se nakonec bude opakovat scénář z roku 2018 – tedy vynucené a drastické zvýšení úrokových sazeb, které pošle ekonomiku do recese,“ konstatuje Dominik Rusinko.
