Miroslav Novák: Co stojí za posilováním dolaru a proč asi ještě posílí

Wall Street, USA

Americký dolar vůči euru od letošního června víceméně kontinuálně posiluje a během listopadu zamířil pod hladinu 1,15 USD/EUR, což jsou nejsilnější hodnoty dolaru od loňského července. Co aktuálně stojí za posilováním americké měny a je reálné, že se dolar v nejbližších měsících podívá ještě na silnější úrovně?

Dolar těží z toho, že americká centrální banka (Fed) v listopadu zahájila ústup od velmi expanzivní měnové politiky a začala omezovat program nákupů cenných papírů (tzv. tapering). Až do října přitom Fed nakupoval nové cenné papíry v měsíčním objemu 120 mld. dolarů. Od listopadu Fed začal omezovat nákupy cenných papírů (QE) o 15 mld. dolarů měsíčně, což znamená, že program QE by skončil v polovině příštího roku.

Pro dolar je však aktuálně klíčové, že zrychlující spotřebitelská inflace a zlepšování situace na americkém pracovním trhu zvyšují sázky na rychlejší normalizaci měnové politiky v USA. Fed přitom nevyloučil, že v případě potřeby je připraven tapering zrychlit, čímž by se i první zvýšení úrokových sazeb přesunulo z druhé poloviny příštího roku na dřívější termín. Podle Fedu je přitom v rámci dvojího mandátu inflační cíl splněn a vyčkává se na dostatečný pokrok v zaměstnanosti. Zjednodušeně lze říci, že čím rychlejší inflace a čím lepší čísla z pracovního trhu, tím větší šance, že Fed celý proces ústupu od ultra expanzivní měnové politiky urychlí.

Paralelně zároveň Evropská centrální banka (ECB), respektive její šéfka Christine Lagardeová, v posledních týdnech tlumí naděje na to, že by ve druhé polovině příštího roku ECB přistoupila ke zvýšení úrokových sazeb. Inflace se podle ECB v příštím roce vrátí pod 2 %, což znamená, že se hlavní argument pro zvýšení sazeb zmírní. Samozřejmě na prosincovém zasedání ECB může v nové makroekonomické prognóze představit trochu jiná čísla, než jaká aktuálně Christine Lagardeová prezentuje, ale důvodů, proč ECB pravděpodobně nezačne v příštím roce zvyšovat sazby je vícero. V ECB totiž zůstává i nadále silně zakořeněno určité trauma z vývoje měnové politiky po roce 2008, kdy ECB začala v první polovině r. 2011 zvyšovat úrokové sazby, a to těsně před začátkem tehdejší dluhové krize v eurozóně. A pak zde máme ještě problém tzv. fiskální dominance. Zvýšení sazeb by znamenalo zvýšení nákladů na obsluhu dluhu. A to vše za situace, kdy kvůli covidovým výdajům a poklesu ekonomiky veřejný dluh v eurozóně v posledních dvou letech prudce vzrostl.

Na sklonku letošního roku se tak opět dostává ke slovu divergence měnové politiky mezi eurozónou a USA. Do určité míry podobnou situaci jsme na hlavním měnovém páru měli ve druhé polovině roku 2014 a následně ve druhé polovině roku 2018 a v roce 2019, kdy rovněž docházelo k diskontování budoucích kroků centrálních bank do kurzu EURUSD, což vedlo k posilování dolaru. A podobně tomu může být i v nadcházejících měsících. Posílení dolaru k úrovni 1,10 USD/EUR a níže je tak na konci letošního a začátku příštího roku zcela reálně ve hře, přičemž klíčový bude postoj Fedu.


Autor je analytik společnosti Akcenta

Sdílet článek

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Mohlo by Vás zajímat