Americký dolar vůči euru od letošního června víceméně kontinuálně posiluje a během listopadu zamířil pod hladinu 1,15 USD/EUR, což jsou nejsilnější hodnoty dolaru od loňského července. Co aktuálně stojí za posilováním americké měny a je reálné, že se dolar v nejbližších měsících podívá ještě na silnější úrovně?
Dolar těží z toho, že americká centrální banka (Fed) v listopadu zahájila ústup od velmi expanzivní měnové politiky a začala omezovat program nákupů cenných papírů (tzv. tapering). Až do října přitom Fed nakupoval nové cenné papíry v měsíčním objemu 120 mld. dolarů. Od listopadu Fed začal omezovat nákupy cenných papírů (QE) o 15 mld. dolarů měsíčně, což znamená, že program QE by skončil v polovině příštího roku.
Pro dolar je však aktuálně klíčové, že zrychlující spotřebitelská inflace a zlepšování situace na americkém pracovním trhu zvyšují sázky na rychlejší normalizaci měnové politiky v USA. Fed přitom nevyloučil, že v případě potřeby je připraven tapering zrychlit, čímž by se i první zvýšení úrokových sazeb přesunulo z druhé poloviny příštího roku na dřívější termín. Podle Fedu je přitom v rámci dvojího mandátu inflační cíl splněn a vyčkává se na dostatečný pokrok v zaměstnanosti. Zjednodušeně lze říci, že čím rychlejší inflace a čím lepší čísla z pracovního trhu, tím větší šance, že Fed celý proces ústupu od ultra expanzivní měnové politiky urychlí.
Paralelně zároveň Evropská centrální banka (ECB), respektive její šéfka Christine Lagardeová, v posledních týdnech tlumí naděje na to, že by ve druhé polovině příštího roku ECB přistoupila ke zvýšení úrokových sazeb. Inflace se podle ECB v příštím roce vrátí pod 2 %, což znamená, že se hlavní argument pro zvýšení sazeb zmírní. Samozřejmě na prosincovém zasedání ECB může v nové makroekonomické prognóze představit trochu jiná čísla, než jaká aktuálně Christine Lagardeová prezentuje, ale důvodů, proč ECB pravděpodobně nezačne v příštím roce zvyšovat sazby je vícero. V ECB totiž zůstává i nadále silně zakořeněno určité trauma z vývoje měnové politiky po roce 2008, kdy ECB začala v první polovině r. 2011 zvyšovat úrokové sazby, a to těsně před začátkem tehdejší dluhové krize v eurozóně. A pak zde máme ještě problém tzv. fiskální dominance. Zvýšení sazeb by znamenalo zvýšení nákladů na obsluhu dluhu. A to vše za situace, kdy kvůli covidovým výdajům a poklesu ekonomiky veřejný dluh v eurozóně v posledních dvou letech prudce vzrostl.
Na sklonku letošního roku se tak opět dostává ke slovu divergence měnové politiky mezi eurozónou a USA. Do určité míry podobnou situaci jsme na hlavním měnovém páru měli ve druhé polovině roku 2014 a následně ve druhé polovině roku 2018 a v roce 2019, kdy rovněž docházelo k diskontování budoucích kroků centrálních bank do kurzu EURUSD, což vedlo k posilování dolaru. A podobně tomu může být i v nadcházejících měsících. Posílení dolaru k úrovni 1,10 USD/EUR a níže je tak na konci letošního a začátku příštího roku zcela reálně ve hře, přičemž klíčový bude postoj Fedu.
Autor je analytik společnosti Akcenta
