Vyšší inflace v eurozóně je z velké míry způsobena cenami energií, což znázorňuje rozdíl mezi celkovou a jádrovou inflací (5,0 % vs. 2,6 %). Navíc chybí náznaky proinflačně působícího vývoje poptávky. ECB tak zůstává klidná. Argumentuje, že až odezní s covidem spojené faktory, inflační tlaky se výrazně sníží.
Odhodlanost držet úrokové sazby nízko je evidentní i ze zveřejněného zápisu z prosincového jednání ECB. Šéfka ECB Christine Lagarderová zdůraznila, že ECB není v pozici navyšovat úrokové sazby tak rychle jako Fed. Zazněly ale také jestřábí argumenty, upozorňující, že inflace může setrvat výše déle, než modely centrální banky aktuálně ukazují.
Isabel Schnabel z ECB nedávno v rozhovoru čelila otázce, v jakém případě by ECB na inflaci již musela reagovat. Odpověděla, že by muselo dojít k odpoutání inflačních očekávání či signálům o rostoucích poptávkových inflačních tlacích.
I kdyby ECB ekonomický vývoj nakonec přiměl k akci, byl by počet zvýšení sazeb pravděpodobně i přesto nižší, než v USA. Indikuje to úroveň úrokových sazeb před pandemií. Zatímco v USA se úroková sazba od roku 2016 šplhala nahoru a koncem roku 2019 jen mírně zvolnila na 1,75 %, je sazba v eurozóně již dlouhodobě na nule.
Po snížení objemu nákupu aktiv a vypnutí pandemického programu PEPP se tak ECB dostane s nastavením monetární politiky tam, kde byla před pandemií. Naopak Fed by musel navíc šestkrát navýšit hlavní úrokovou sazbu o standardních 25bb, aby se z aktuálních 0,25 % dostala na předpandemických 1,75 %.
Autorem komentáře je David Vagenknecht, analytik Raiffeisenbank
