Nechceme slyšet, že stárneme a že mladých lidí v populaci ubývá. Nechceme slyšet, že budeme staří, to už vůbec ne, i když čas letí každému. Ani to, že stát nebude mít kde brát, aby se o nás postaral. Velké zdražování? Tak se to aspoň trochu dorovná nějakou tou zákonnou valorizační tisícovkou, třeba čtyřikrát za rok. S těmito jistotami bychom se ale měli rozloučit.
Ať se to někomu líbí nebo ne, dobře to naservíroval v nedávných Otázkách Václava Moravce v ČT bývalý ministr financí, premiér a guvernér České národní banky (ČNB) Jiří Rusnok. Divákům bez obalu řekl, že buď si budou lidé už jako mladí sami investovat nebo se o ně budou muset postarat jejich děti. A to povinně, bez nějakých velkých polemik. Nazval bych to „Rusnokovy důchodové pilíře“.
Rusnok připomněl, že do roku 2050 budeme jen a jen populačně stárnout, až pak se to možná začne trochu vyrovnávat. Ale do té doby to bude jen a jen horší.
V této souvislosti znovu zopakoval, že jen bláhoví si myslí, že když je jim dnes strháváno takzvané sociální pojištění, jsou to peníze na jejich starobní důchod. Nikoli. Těmito penězi se platí dnešní senioři. Až my, dnes třicátníci, čtyřicátníci a padesátníci, budeme důchodci, na nás by zase měli platit mladí, produktivní. Jenže jich bude málo.
„V průběhu první poloviny 21. století se podle všech variant demografického vývoje zastoupení 65 a víceletých osob zhruba zdvojnásobí z dnešní jedné šestiny na jednu třetinu. Počet seniorů by měl kulminovat na konci 50. let ve střední variantě na úrovni 3,2 milionu osob oproti současným 1,8 milionu. Po celou druhou polovinu 21. století bude v České republice žít 2,5krát více seniorů než dětí,“ uvádí autorský kolektiv z oddělení demografické statistiky Českého statistického úřadu.
Lidé se už smířili s tím, že se postupně oddaluje nárok na starobní důchod. Jenže to stejně nebude nic platné. Návrat k vejminkářství je nevyhnutelný.
Před dvěma třemi sty lety zřizovali rodiče ve prospěch dětí zástavy na gruntu, na domku – kdyby se něco stalo, aby ratolesti nebyly bez prostředků. A naopak staří pak měli v domku zřízeno právo dožít i kdyby se prodal. Případně se jim vedle postavil takzvaný vejminek. Je to tak správné.
A že mladí dnes nemají na nic čas, že musí honit výdělky na drahé byty a drahé hypotéky, a ještě se pak starat o staré rodiče? No a? Máme hodně věcí, hodně ambicí, hodně aplikací.
Tak to chce už od mala méně jezdit jako mamataxi a papapeněženka, nevodit děti pořád za ručičky, více spořit a učit se investovat a méně řešit dovolené u moře. Ty naši předci neřešili.
Zkrátka obživa, střecha nad hlavou, mladí na zkušenou do světa a pak se postarat o rodiče, to jsou ony priority. Důchod je jednou z priorit. Osobních priorit. A až pak je to otázka sociálního smíru a státní starost.
Líbila se mi speciální pedagožka Marina Šimanová, která na idnes.cz napsala, že „dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, a že kdybychom přistupovali k dětem v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně závažných poruch učení i chování“.
Přesně. Nerozmazlovat. Protože tím se práci nenaučí, tím se nezocelí čelit stresům všedního dne, a tím se nenaučí ani pokoře a odpovědnosti, že rodiče mi dali zázemí třeba ke škole, a já jim pak dám zázemí na stará kolena.
Když jsou už ratolesti větší, ve studentských letech, je dobré si jako rodič uvědomit, že s plným žaludkem v přetopeném pokoji se mladému těžko studuje a pracuje.
Když je prostě vše na lusknutí prstu, na kliknutí, člověk degeneruje, a inklinuje k různým hnutím a trpí ledasjakým splínem. Je to pak těžké, všude se vozit na elektrokoloběžkách, nikam nedojít pěšky a trpět při tom enviromentálním žalem.
Co se investic týče, bývalý guvernér ČNB preferuje akcie. Z dlouhodobého hlediska mají akcie opravdu největší výnosy, ale přece jenom nejsou do zlých časů.
Další věc je, že každý investor i střadatel by vždy měl tu svou hromádku, ať už velkou nebo malou, rozdělovat na více cest. Takže investujme coby první důchodový pilíř, každý sám za sebe, ale nejen do akcií.
Kdo si koupil byt a žije ve svém, má už dnes nejlepší formu zabezpečení na důchod. A když je byt větší, jde pronajmout pokoj, i kdyby jen na poplatky v domě…
Stejně tak chalupa, pokud je na místě, odkud se dá dostat k lékařům a obchodům. Je dobré ji mít před důchodem přestavěnou na bydlení. Zkrátka vejminek.
Jeden můj známý přenechal podíl v činžovním domě v Praze i se dvěma byty svému pětačtyřicetiletému synovi. Byla to původně restituce po pradědečkovi. Nebylo to ale přenechání jen tak. Syn musel otci a matce koupit recipročně pěkný nový byt v Písku.
Další cestou k důchodovému zajištění jsou podle mého přesvědčení stříbrné mince. Hlavní výhoda je, že do nich jde peníze ukládat v malých částkách, už od 650 Kč za minci. Pro větší částky je ideální zlato a samozřejmě stavební pozemky. Ty budou jen ubývat. Hlavně bych se vyhýbal jako čert kříži dluhopisům všeho druhu.
Autorem textu je český investor a podnikatel Vladimír Brůna. Jeho text byl publikován na serveru HlídacíPes.org, odkud jej přebíráme.
